Menu
Nov 26, 2022

Filipe, jaké kroky vás dovedly ke studiu na americké univerzitě? 

V Česku jsem studoval všeobecné gymnázium a u toho dělal vrcholově atletiku, běhal jsem. Škola mi vycházela vstříc, pokud šlo o časté tréninky a pravidelná soustředění. Moje sportovní ambice byly v té době opravdu vysoké, takže jsem běhání věnoval takřka všechen čas. Proto pro mě bylo velkým vysvobozením, když jsem pak odmaturoval. Hned po střední škole jsem si rozhodl dát od studia na rok pauzu a zaměřit se na sport. Po roce jsem chtěl nastoupit na vysokou školu v Česku, ale v přijímacích řízeních jsem neuspěl. Díky mezinárodnímu startu v atletice jsem ale zrovna tou dobou dostal nabídku z univerzity v americké Iowě, která říkala, že mi chtějí nabídnout stipendium.

Vydal jste se tedy tam? 

Nakonec ne. Vnuklo mi to skvělou myšlenku zkusit za studiem vycestovat. Chtěl jsem se ale plně osamostatnit, takže mojí podmínkou bylo plné stipendium, abych nemusel mít směrem k přestupu do Ameriky žádné vyšší náklady. Takovou možnost tato univerzita nenabízela, takže jsem začal obepisovat mnohé další. Díky mým atletickým výsledkům jsem nakonec dostal možnost plného stipendia na Univerzitě Tennessee State. Moje kroky tak směřovaly tam.

Celý přestup jste si zařizoval sám? 

Ano. Těch e-mailů na různé univerzity bylo několik desítek. Univerzita v Tennessee mi poté s přestupem velmi dobře pomohla a musím říct, že po organizační stránce byl přesun hladký.

Jak náročné to pro vás ale bylo po psychické stránce pro tehdy jednadvacetiletého muže? 

Ze začátku je to obrovský kulturní šok. Celý život jste zvyklý na určité prostředí, kde máte zázemí v podobě rodiny, přátel či lidí, se kterými sportujete. Tohle vše najednou rychle zmizí, vy vystoupíte s jedním kufrem na letišti a jste v novém prostředí úplně sám. První měsíce pro mě byly velmi náročné, volal jsem domů se slzami v očích, že se nemám o co ani o koho opřít. Další nepříjemností je samozřejmě jazyk, než se člověk skutečně vymluví tak, aby se vždy dorozuměl, chvíli to trvá. První semestr tak pro mě byla taková očista peklem, než jsem našel pevnou půdu pod nohama.

Jak vám to šlo zpočátku v atletice? 

Univerzita mě viděla jako produkt. Investovala spoustu peněz do kluka z Evropy, takže jsem cítil velký tlak na to, abych dosahoval dobrých výsledků. Ruku v ruce s tím tlakem šlo i to, že jste samozřejmě ze svého prostředí zvyklý na jistý tréninkový režim. Když to ale za mořem najednou fungovalo jinak, byla to další změna, se kterou jsem se musel vyrovnávat. I přesto se mi ale první semestr, co se týče výsledků v atletice, povedl. Díky tomu jsem si vydobyl dobrou vyjednávací pozici pro další roky.

Jak náročné pro vás bylo studium? 

Studoval jsem sportovní management, škola mě bavila. Z globálního měřítka se dá říct, že americká univerzita je snadná pro člověka s dobrou organizační schopností. Dnes vím, že organizovanost rozhodně neovládá každý, mě to naučila až právě Amerika. Co se týče obsahové náročnosti, přišlo mi učivo snadno pochopitelné. V Americe vás nezahltí stovkami učebnic, jejichž texty byste záhy zapomněl. Tady toho bylo méně, o to ale bylo vše praktičtější.

Mluvíte o organizaci, jak to fungovalo konkrétně? 

Studenti si sami volí předměty, na které budou chodit a hlavně časy, ve kterých budou na jednotlivých hodinách. Sportovci navíc dostávají kvůli tréninkům přednost. Pokud má člověk tuhle organizační schopnost, může si třeba všechny předměty splnit ve třech dnech v týdnu i tak, aby měl každý den čas na tréninky a zbylé dva dny se ještě více věnovat sportu nebo regeneraci. Sportovci tak měli téměř stoprocentní jistotu, že jejich denní rozvrh bude vypadat tak, jak si sami navolí. Čas je pak využitý efektivně i z toho důvodu, že škola i sportoviště se nachází v rámci jednoho kampusu, není tedy potřeba trávit dlouhý čas cestováním.

Jaký byl ve vašem případě přístup univerzity ke sportu? 

Tam to bylo jiné u každého člověka. Tempo udával hlavní kouč, který byl na univerzitě už desítky let a byl známý tím, že každý trénink probíhal plně stejně. To pro mě bylo dost náročné na psychiku, protože to nebylo podle rytmu, na který jsem byl zvyklý. V Česku jsem byl na určité sportovní úrovni, takže když jsem se cítil třeba unavený, mohl jsem trénink odložit. Tady na to nikdo nedbal. Buď je člověk zraněný a je mimo, nebo trénuje tak, jak se řekne a z tréninku se nevykroutí.

Jak pak probíhal váš život po dokončení čtyř let na univerzitě? 

Po absolvování studia jsem se vrátil do Česka a nějaký čas přemýšlel o dalších krocích. Stáž ani pracovní místo v Americe se mi sehnat nepodařilo a chtěl jsem si najít práci, takže jsem zůstal v Česku a začal pracovat pro Decathlon, kde mé spojení se sportovní firmou dávalo vzhledem k mým zájmům i vystudovanému oboru největší smysl. Ve firmě jsem strávil šest let a byl čtyřikrát povýšen.

Od začátku letošního roku pracujete pro světovou americkou firmu Nike v Česku. Jak jste se k tomu dostal? 

Reagoval jsem na inzerát a po pětikolovém přijímacím řízení v angličtině nakonec uspěl. Mám tu čest vést prodejnu nedaleko pražského letiště spolu s týmem sedmnácti lidí. Snažím se o efektivitu jejich práce, výsledky prodejny, nové nápady i spokojenost mého týmu. Můžu říct, že to vše jsem se naučil právě sportem a studiem v Americe.

Co všechno vám tedy vaše zámořská štace dala do života? 

Rozhodně organizaci a schopnost dobře plánovat. Samozřejmě i nezávislost. Člověk si tam zpočátku sáhne na dno, protože je najednou sám a musí se dokázat probít všemi nástrahami bez cizí pomoci. Když to pak ale zvládne, je v tom obrovská síla. Hodně si cením i kontaktů a diplomu z univerzity, ovládání angličtiny. Sport mi pak do pracovního života dal skvělé využití, konkrétně organizování, práci v kolektivu a vedení týmu, což využívám právě v Nike.

Co byste doporučil mladým českým sportovců, kteří také váhají se studiem v Americe? 

Stojí to za to! Každý, kdo dělá nějaký sport na určité úrovni, by měl zkusit vycestovat, protože to za to stojí. Byly to jedny z nejkrásnějších let mého života a moc rád na ně vzpomínám.