Jakub Krbeček - NCAA D1 zkušenost

V Česku je tak trochu pod radarem. Přitom momentálně patří mezi nejvytěžovanější a nejlepší brankáře v NCAA. Třiadvacetiletý odchovanec Sparty, gólman Jakub Krbeček, odešel do Ameriky před čtyřmi lety, protože mu tato cesta dávala největší smysl. Jaké vidí výhody univerzitního hokeje a co by poradil hráčům, kteří se chtějí vydat stejnou cestou?

‍

V USA jste teď čtvrtým rokem. Jak se tehdy zrodil váš přestup a proč jste se rozhodl odejít?

V posledním roce na Spartě jsme se s rodiči rozhodovali, co budu dělat dál. Zůstávat na Spartě pro mě už víceméně moc nedávalo smysl. Do prvního týmu bych se nedostal, musel bych se nějak snažit přes první ligu. Pak se mi ozvali z české agentury, která dělá v Americe univerzity. Díky tomu jsme se rozhodli pro tuhle cestu, protože nám dávala největší smysl.

V juniorce Sparty jste chytal i s brankářem Michaelem Hrabalem, který zvolil stejnou cestu a také teď hraje na univerzitě. Probírali jste to tehdy společně?

On byl asi první člověk, který mě tak nějak přinutil se na to podívat a začít o tom uvažovat. Takže bych řekl, že i díky němu jsem se tak rozhodl. Teď si občas napíšeme, ale nějak extra už spolu v kontaktu nejsme.

‍

Nejdřív jste dva roky chytal NAHL. I když se jedná o druhou nejvyšší juniorskou soutěž v USA, tak ta kvalita není úplně špatná?

Není. Chtěl jsem jít do USHL, ale tam jsem se bohužel nedostal, takže jsem musel být v NAHL. Trošku jsem měl o té kvalitě pochybnosti, ale konkurence je v Americe tak obrovská, že dokážou i NAHL nabít skvělýma klukama a kvalitu to má.

‍

‍

Co pro vás bylo jako pro brankáře nejtěžší při přechodu na americký hokej?

Asi bych řekl kluziště. V Česku jsme hráli na velkých rozměrech a tady v Americe mají všude malé. Takže úhly, odrazy a rychlost, kterou tam kluci mají, mi dávaly prvních pár měsíců trošku zabrat.

‍

Poté jste přešel na univerzitu v Rochesteru, jaká pro vás byla první sezona v NCAA?

Skvělá, ale hodně těžká. Rochester rok předtím, než jsem sem přišel, vyhrál svoji ligu a potom spoustu kluků odešlo, takže tým byl v přestavbě. Hodně jsme se hledali a moc nám to tu sezonu nešlo. Bylo to pro mě osobně náročné, ale hodně mi to dalo. Letošní sezonu tady proběhly nějaké změny. Hodně kluků se vrátilo, přišli noví a taky nový trenér. Úplně se to otočilo.

Jako týmu se vám daří, jaké máte týmové ambice?

Snažíme se teď vyhrát naši skupinu, ale náš hlavní cíl je hlavně vyhrát play off, které začíná za měsíc. Na to se teď soustředíme a připravujeme asi nejvíce.

‍

Daří se i vám osobně. Patříte k nejvytěžovanějším brankářům v celé NCAA. Přijde mi, že na vás tým hodně stojí a trenéři do vás vkládají velkou důvěru, je to tak?

Ano, řekl bych, že díky trenérům jsem tak úspěšný, protože mi tu důvěru dali. Od začátku nebylo jasné, kdo bude jednička. Trenér nám řekl, že se o to musíme porvat. Ale teď je vidět, že tu důvěru ve mně mají a já se jim ji snažím splácet.

‍

Na NCAA se v Česku možná ještě pořád dívá trochu svrchu, že je to jen „studentský hokej“. Jak byste popsal kvalitu soutěže?

Já bych řekl, že ta kvalita je velice vysoká. Už to není jen o tom, že si sem studenti chodí zahrát hokej. Kluci, kteří tady jsou, sem přicházejí především kvůli hokeji a teprve až v druhé řadě kvůli škole. Většina z nich se snaží prosadit a následně u hokeje zůstat. Kvalita je tady skvělá, což jsme mohli krásně vidět i na Spengler Cupu, kde univerzitní výběr skončil na druhém místě a předváděl velmi dobré výkony. Jasně to ukazuje, že tito hráči jsou v mužském hokeji plně konkurenceschopní.

NCAA se dělí do několika konferencí, hlavně podle geografické polohy univerzit. Mohl byste přiblížit, jestli se od sebe liší třeba i herním stylem nebo jak velké jsou třeba kvalitativní rozdíly?

Rozdíly mezi jednotlivými konferencemi určitě existují, ale neřekl bych, že by byly zásadní. Big Ten a Hockey East jsou obecně považovány za špičku univerzitního hokeje. V Atlantic Hockey odehrajeme dvacet ligových zápasů a dalších čtrnáct utkání mimo konferenci, takže se pravidelně střetáváme s týmy z jiných soutěží. Tyto zápasy jsou většinou vyrovnané a často je rozhodují maličkosti. Pokud bychom hráli s nejlepšími týmy z Big Ten nebo Hockey East dlouhodobě, pravděpodobně by měly mírnou převahu, ale celkově jsou rozdíly mezi soutěžemi malé a spočívají hlavně v individuální kvalitě hráčů.

‍

Co byl letos takový největší zápas nebo nejtěžší soupeř, kterého jste zatím měli?

Řekl bych Penn State, kteří jsou právě v Big Ten. Byl to těžký a hodně náročný zápas, ale zároveň můj nejpovedenější v téhle sezoně. Měl jsem tam 44 zákroků a vychytal jsem nulu, takže to se mi povedlo.

‍

‍

‍

‍

‍

‍

Jak je to z finanční stránky? Na amerických univerzitách se platí docela vysoké školné. Máte stipendium?
‍Jo, mám plné stipendium, takže za nic neplatím. V podstatě za mě platí všechno oni. Popravdě řečeno, já bych sem ani nebyl schopen jít, kdybych neměl stipendium, protože školy jsou tady v Americe opravdu hrozně drahé. Takže by to pro mě bylo nereálné.

‍

Kdyby náš rozhovor četl nějaký mladý hráč, který by měl zájem hrát na univerzitě, tak co byste mu poradil?

Určitě musí umět anglicky. Pokud chce jít na univerzitu, tak bych mu určitě doporučoval jít do americké juniorky, kde mu to hodně pomůže nejen jazykem, ale i lidsky. Jinak bych mu řekl, ať se nebojí. Já jsem se bál dost. Nebyl jsem si jistý, bál jsem se školy. Ale ta pomoc, kterou tady dostáváme, je úžasná. Není vůbec těžké tady skloubit hokej se školou.